Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Mapová aplikace

mapová aplikace

 

Městys v mobilní aplikaci

mobilní aplikace

EU

mapový portál

Bezpečné Rakovnicko

Certifikát ověřené instituce

Městys Kněževes - idatabaze.czMěstské, obecní úřady - idatabaze.cz

Aktuální počasí

Počasí dnes:

5. 12. 2019

poloj

Bude skoro jasno až polojasno, místy zataženo nízkou oblačností nebo mlhavo. Denní teploty 0 až 4°C. Noční teploty -2 až -6°C.

Zobrazit více ...

Přehrát/Zastavit Další

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 79
TÝDEN: 487
CELKEM: 598465

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Kronika městyse Kněževes

Z historie obecního domu čp. 124 - dokončení

Pozdějšími držiteli domu čp. 70 byli Josef Vyhnis a pak Josef Pergler. První byl obchodník s textilem, druhý obuvník.

Když J. Štros koupil hostinec čp. 102, prodal ponejvíce dřevěné stavby v čp. 70, byly slámou kryté, Janu Ransdorfovi z čp. 126. Po něm je měl Václav Ransdorf. Ten, když naléhavě potřeboval peněz na splacení směnky, kterouž jako svědek ručitel podepsal, prodal polovinu svých polí a stavby za přídavek vyměnil za chatrné a dřevěné stavbičky s maličkým dvorkem v čp. 29 s čtvrtláníkem Vojtěchem Mrázem.

Za staveními čp. 71, 69, 68, 124, 123 byly záhumenky, kteréž dosahovaly až k potoku.

Od Marie Štrosové, narozené r. 1876 v čp. 102, svobodné, vykoupen byl dům čp. 124 místním národním výborem v roce 1948.

Když Jakub Štros zemřel, dědil po něm veškerý majetek syn Emil, který byl advokátem v Rakovníku. Byly to domy čp. 124, 69, 68, 123, 24, 214 a 215 a 65 ha polí s chmelnicemi. Statek čp. 24 koupil od Frant. Kraupnera, kterýž býval starostou, a když statek prodal, odstěhoval se do Žatce. Na záhumence statku čp. 24 vystavěl pro svoje zaměstnance Jak. Štros domky čp. 214 a 215.

Dr. Emil Štros zůstal svobodný, dosti brzy zemřel a majetek po něm dědily sestry Marie a Zdeňka, vlastně už děti Fr. Lamač, advokát v Praze, a Lidmila Lamačová, úřednice v Praze.

Veškeré pozemky řečených dědiců v roce 1950 zapojeny byly do Jednotného zemědělského družstva v Kněževsi. Dr. Lamač a jeho sestra stavby v čp. 24 prodali držiteli statků čp. 122 a 45 Leo Hornofovi, domek čp. 214 Frant. Němečkovi a čp. 215 Antonínu Martínkovi.

Kresba

Rozvoj chmelařství | Historie domu čp. 124 ukazuje také vývoj a rozvoj chmelařství po hlubokém jeho úpadku po válkách husitských. Chmel v Čechách pěstoval se již dávno. První písemné doklady o pěstování chmele v Čechách pocházejí sice až z roku 859, lze však předpokládat, že tu byl pěstován již předtím. Užíval se hlavně ke konzervování nápojů, aby déle vydržely.

Za hranice se také vyvážel. Již r. 1101 je zachován doklad o pěstování chmele v Čechách. Za Karla IV. se chmelařství značně rozšířilo. Vývoz chmelových sazenic byl zakázán pod trestem smrti. Řez chmele směli provádět jen vyučení chmelaři.

Husitské války však české chmelařství zničily (z větší části). Po nich se pěstoval chmel jen pro české pivovarnictví. Trvalo to několik století, než zase za hranicemi získal dobré jméno. To bylo již v době, kdy žil Jakub Štros.

Chmelařství vyžaduje hlubokou, úrodnou půdu a zvláštní klimatické podmínky. Tyto podmínky v Kněževsi jsou a proto Kněževes má ze všech obcí v Čechách nejvíce chmelnic. Chmelné sazenice vysazovaly s v polích a tak vznikly chmelnice. Každoročně z jara stavěly se tyče asi 6 m dlouhé a po nich se vinuly chmelné pruty. Proutky chmelové se na ně zaváděly a slaměnými stébly se na tyče přivazovaly. Když pruty rostly, chodilo se v řadech se žebříky a z těch se pruty uvazovaly. V sezoně česání chmele se tyče vytahovaly a to někdy ztěžka. Chmelné pruty se z nich shrnovaly a na podzim se tyče stahovaly do bráhů.

Sušení chmele | Práce s tyčemi byla vždy namáhavá a zdlouhavá. A co nejvíce bránilo rozšíření chmelných ploch a pěstování chmele ve velkém, bylo sušení chmelných hlávek v době česání chmele. Vždyť sušení chmele bylo odvislé jen na slunném počasí. Načesaný chmel se sypal na plátěné lísky. Ty se na noc ukládaly do kůlen, když vyšlo slunce, vynášely se na dvůr. Běda však, zafoukal-li vítr. Hlávky z lísek vyletovaly a rozletěly se po dvoře a musily se sbírat ručně. Přišla-li znenadání bouřka, chmel na lískách namokl. Bylo-li počasí deštivé, česání musilo se zastavit a česáči chmele nepracovali. To bývala zlá nesnáz.

Aby se chmel mohl pěstovati ve velkém, bylo třeba zříditi místo tyčí pevné konstrukce z dřevěných sloupů a pruty chmele pak vésti po provázcích nebo po drátkách a dále sušiti chmel neodvisle na počasí.

Deštivé počasí, trvalé deště, chladno, zralý nebo už skoro přezrálý chmel, to vnuklo lidem myšlenku sušiti chmel tak, aby se k němu topilo. Ve světnicích stavěly se podstavce na lísky, topilo se pod ně v kamnech. To šlo. Bylo to přece vydatnější než sušení na slunci. Ale i to bylo málo, bylo třeba nějakého vydatnějšího sušení.

Proto začaly se stavěti prostorné místnosti, topilo se v nich ve zvláštních topeništích a plátěné lísky byly zaměněny za lísky s drátěným pletivem a to dvoje, troje i více nad sebou.

Tyto úpravy, sloupové konstrukce a zařízení sušáren to byly, které z drobné výroby umožnily velkovýrobu ve chmelařství, a to nejen pro domácí pivovarnictví a průmysl, ale i pro vývoz do ciziny a přinesly bohatství do chmelařských krajů a vesnic, ty způsobily, že Kněževes se stala výstavnou obcí.

A tehdy průkopníkem rozvoje ve chmelařství v našem kraji byl právě Jakub Štros.


Zápis ve formátu PDF (strany 237-241)

Pokračování